Když jsem se začínal učit jezdit, občas jsem přemýšlel, jak dlouho mi bude trvat, než to budu umět. Bude to za rok, nebo jak dlouho mi to vlastně bude trvat? Po třech letech jsem jel svůj první parkúr a i když klisna, na které jsem jel, nebyla zrovna jednoduchá na ježdění, dopadlo to dobře. Myslel jsem si, že už to docela dobře umím.
Pak jsem jel za čtvrt roku svůj třetí parkúr a dopadl jsem úplně jinak…
Asi bych měl napsat spíš jinam, protože po první překážce a krátkém úprku jsem dopadl na zem…
Tenhle parkúr pro mne byl docela krátký. Nevím, jestli mne víc štvalo, že se mi parkúr „nepovedl“ nebo zjištění, že toho zas tak moc neumím.
Tyhle stavy všechno umím, střídané nic neumím se pomalu měnily na něco umím, ale dost se toho ještě můžu naučit.
Hodně lidí okolo koní má potřebu se porovnávat s ostatními. Chtějí vědět, že jsou lepší než někdo jiný. Ale takové srovnávání nemá žádnou cenu, když se nepoučím z toho, co ti lepší dělají lépe, jak pracují se svým koněm a co já sám musím změnit, abych se jim vyrovnal. Tyhle věci nevidím, když budu sám sebe přesvědčovat, že jsem lepší, ale uvidím je, když se zaměřím na to, co dělá jezdec a jak na něj reaguje jeho kůň. Zda během výcvikové hodiny pracuje postupně lépe nebo zda je to stále stejné a to, co dělá jezdec na něj nemá žádný podstatný vliv. Když se kůň během výcvikové hodiny zhoršuje, tak naopak vidím, jakému způsobu tréninku se raději vyhnout.
Pozorováním ostatních se můžete hodně naučit, když převezmete to dobré a vyhnete se tomu špatnému, co vidíte.
Ale já jsem se dostal maličko jinam, než jsem chtěl. Já jsem chtěl říct, že když jsem přestal řešit, jak moc toho umím a soustředil se spíše na to, aby se kůň se kterým pracuji zlepšoval a abych já sám koně lépe pochopil a naučil se mu více rozumět, začalo mě ježdění přinášet ještě více radosti a na chvíle nebo dny, kdy vše nešlo nebo nejde tak, jak bych si představoval se dokážu dívat s mnohem větším nadhledem. Nikdy mi nepomohlo přemýšlet o tom, jak jsem dobrý, ale vždy mi pomohlo přemýšlet o tom, jak se zlepšit.