Nedávno mi přišel tenhle email od Zuzany a s jejím souhlasem jsem ho zde uveřejnil. Podobných příběhů dostávám víc, ale tenhle mne zaujal upřímností, otevřeností a nadhledem. Popisuje radosti i strasti nové majitelky koně. Ukazuje to, že pracovat s koněm k oboustranné spokojenosti není vždy snadné a cesta k dobrému výsledku může být komplikovaná a přinášet i různá trápení. Možná jste něco podobného sami prožili…

Dobrý den,
doufám, že Vás nebudu nějak otravovat velmi dlouhým emailem, na odpověď nijak nespěchám a chápu, že na takový román budete muset mít čas a náladu. Ale chci to nějak popsat celé, je mi jasné, že takovejch příběhů asi dostáváte miliony, ale neudřela jsem se:)

Od listopadu 2011 jsem koukala na inzerátu na koníka, ČT, pětiletého. V dubnu jsem se na něj byla podívat a vše bylo ok, zdravej, pěknej, milej koník, jemnej, dámskej, ideální. Vyzkoušela jsem si ho na jízdárně, ve skoku i v terénu. Pohoda. Ještě jsem tam jela jednou s trenérkou, to nějak víc foukalo a koník byl trochu nejistej a na všechno koukal, bál se nandavání rukavic, pak jsme začli jezdit na jízdárně a normálně mě odvezl pryč, nějak jsem zastavila a vrátila se na jízdárnu, trenérka mi dala oporu, začali jsme klusat malé osmičky a koník se soustředil na mě místno foukání, takže nakonec dobrý. Pak jsem tam už jela jen na&a mp;n bsp;rentgeny a ohybovky a na konci května mi ho přivezli.
Ano jsem hloupá, nejsem tak dobrý jezdec, abych si měla koupit mladého koně a ještě když mě hned napodruhé odvezl, ale prostě nevim, byl to TEN KŮŇ a já ho prostě chtěla, na rady ostatních jsem nedala. Koníček měl licenci a byl asi 4 venku na závodech, takže údajně otrkaný a s ničím neměl problém.
První den, co jsem ho měla, tak ho druhý kůň kousl do zad pod sedlem, takže jsem týden chodila na procházky, což vůbec nebylo na škodu, aspoň jsme se trochu seznámili. Nicméně jsem se bála, že to nebude úplně ok po takové pauze…Nalezla jsem a koník vypálil, ale jen tři kroky a pak stál, ale jak na jehličkách. Takže jsem každé ježdění na konci slejzala a nalejzala, chválila a všemožně mu vysvětlovala, že když nalejzám, tak se prostě stojí. Když mi nenechal dát nohu do třmenu a popocházel, tak jsem zacouvala, znova zvedla nohu a tak to opakovala dokud nestál. Kůň to vzal a byl v pohodě. Nebyl s ním problém, venku cval vedle koně na volnější otěži, na jízdárně opracování i obcválání navolno, pak teprve zkracovat. Pohoda. Jenže to jsem měla čas u něj být každý den, maximálně ob den. Pak jsem začala pracovat a na koně jsem měla (bohužel stále mám) čas jen o víkendu a jednou v týdnu.
První měsíc se nic nedělo, poprosila jsem trenérku, aby mi na něj dvakrát v týdnu sedla nebo aspoň lonžovala. Pak jsem jednou přijela o víkendu a s kamarádkou na volné otěži na jízdárně po okrokování jsme naklusali, na jednou kůň vypálil a rubal pryč, dal se stočit na kruh a pak i zastavit, ale já se zhroutila. Slezla z něj, sedla na něj trenérka, já se vydýchala a zase nalezla, ale už jsem se klepala a místo, abych ho uklidnila, svojí panickou hrůzou jsem podporovala tu jeho.

Po radách jsem nandala průvlečky – ano s nimi jsem si na něj sedla a normálně odjezdila hodinu, ale můj blok byl nějak moc velikej a ani to, že se nic nedělo, mě neuklidnilo. Jako průvlečky jsou prostě naprd, nebudu koně mít sešněrovanýho jen, abych si na něj mohla sednout.
Jezdila mi na něj kamarádka o víkendu, když jsem tam byla a trenérka v týdnu. Seděla jsem na něm pak i na lonži ale kůň jak na jehlách, přesto nic neudělal, ale bylo to celé špatně. V září jsem na něm seděla naposled. V listopadu jsem ho přestěhovala do “sportovní stáje” – je tam hala a kamarádka mi řekla, že ho bude jezdit a že to nějak dáme dopořádku. Na místě je supr trenérka, je v ní opora a koník se dával nějak dokupy.
Nechápu, jak a co se stalo, nikdo mi přesně neřekne, co s ním, kdo dělal, když jsem tam nebyla, nebo zda stačilo moje zpanikaření, ale každopádně kůň byl úplně v hajzlu. Všeho se lekal, letěl bez přemýšlení do lidí, koní…bál se biče – před tím jsem jezdila s tušírkou a ani se na ní nepodíval. Každopádně pořád není úplně psychicky v pohodě, nebo na mě to tak působí, bohužel mu do hlavy nevidím:) Jakmile člověk sleze dá ouška dopředu a může se vedle něj střílet a je v pohodě.
Dík bohu není zlý, nejde mu o to jezdce sundat, nevyhazuje, jen před něčím utíká, dá se stočit na kruh, ale má úplně vypnutý mozek. V březnu 2013 jsem si uvědomila, že už si na něj asi nikdy nesednu…nedám ho pryč, miluju ho, ale já si na něj v tomhle stavu prostě nesednu, bojim se, nechci se zabít a běžná práce nepomáhala.

Pak mě nějak jezdkyně a trenérka “donutili” na něj vlést – bylo to uplně špatně kůň se zběsile snažil kamarádce vytrhnout a zdrhat, nepustila mě, ale já i kůň jsme se klepali a modlili se ať už to skončí. Seděla jsem na něm asi 2 minuty. Všechno špatně. Říkala jsem si – máš koně, celej život si to chtěla, přecenila ses, koupila sis mlaďocha (což by asi tolik nevadilo, ale starej pardál by ty moje hrůzy zvládnul), nemůžeš na něm jezdit, tak musíš dělat něco jinýho.
Jenže lonžování mi taky nešlo, někdy mi prostě nešel přejít do klusu, jindy cválala s hlavou vyvrácenou nahoru a nešlo ho zastavit, když se to nějak konečně podařilo tak jsem byla šťastná, že se nepřerazil radši utekla domu. Chtěla jsem zkusit nějaké ty hry, co s ním můžu dělat ze země, ale když to neumim? A bojim se cokoliv zkazit?
Dokonce jsem si našla jednoho pána psala mu, co mam za problém a byla se podívat kde má koně a něco s nima dělala v kruhovce. Ale nějak to nebylo ono…

Na konci léta jsme jeli na kurz přirozené komunikace i s tou kamarádkou, co mi koně jezdila. Normálně se na mě domluvili a bez jakýho koliv ostychnu ho uprostřed hodiny přede mě postavili, kamaradka slezla a řekly a teď ty. Nestihla jsem se vypsychovat a sedla na něj, je fakt, že tak malý kroužky kolem trenéra jsem asi nikdy nedělala:) Měla jsem pocit, že když popojdu dál tak umřu. Druhý den už jsem šla jezdit normálně, jak ovyhráno nebylo, ale byla jsem schopná něco dělat. Pak mi řekly, že byly už asi měsíc domluvené, že mě na něj nějak musí dostat:)
Vrátili jsme se domu a pomalu začali něco dělat i doma, což bylo mnohem těžší, nevím proč. Ze začátku jsem skoro brečela, že chci dolu, že se bojim. Nějak jsme to přestáli a já začala normálně jezdit. Takže režim byl tak nějak napůl já a kamarádku. Super. Jako občas vystřelí a běží, ale já už se z toho nehroutim a snažim se rozumně reagovat. Příjemný to samozřejmě neni, ale tak stane se no.
Ale teď nastal další – menší problém, asi – jelikož nejsem, tak dobrý jezdec, tak koně ruším a on přestává být ochotný mít hlavu v klidu dole a jít od zadu. Škubu mu v hubě, mám napnuté tvrdé ruce. S kamarádkou jsme se domluvili tak, že na něm bude chvíli sedět jen ona. Koník se dal nějak dohromady a už se nebránil přilnutí.
Jenže si omačkal nohy venku na tvrdym a začaly hřát, tak teď 14 dní nebyl pod sedlem. Dnes si na něj du sednout, plná obav. Máme zmrzlou kruhovku a když má otlačené nohy, tak ho do ní prostě nevezmu. Takže děj se vůle boží.
Ale o to vůbec nejde, jde o to , že mám koně a neumím s ním fungovat a nevím, jak správně postupovat. Jsem nejistá a raději něco nedělám než, abych to udělala špatně. Pokus-omyl se mi nelíbí. Nemám zkušenosti. Než jsem si ho koupila v životě jsem koně nelonžovala.
Já ani vlastně nevím, co po Vás chci, jen jsem četla Vaše články a líbilo se mi to – nejvíc to s tím kolik lásky je až moc:) Chci aby mohla se svým koněm dělat všechno, bez stresu pro mě a pro něj, chci aby věděl, že se na mě může spolehnout a že když mu řeknu ať něco udělá, že je to bezpodmínečný a bezpečný. Neumím s ním fungovat sama, pořád potřebuju mít někoho za zadkem, na koho se můžu otočit a zeptat se proč tohle udělal, co sem udělala špatně. Nějak nejsem spokojená a on na mě taky tak působí a nevim, jak to změnit.
Program opravdová důvěra se mi líbí, jen asi nemám prostor ho aplikovat…nejezdím na něm sama a když tam mám trenéra, tak se dělá, podle něj. Sama se zatím ještě bojím, pořád hledám oporu v tom člověku na zemi. Do kruhovky se dostanu tak na jaře a ještě má tak blbej vchod, že už jednou z ní vyletěl a napích se na tu tyč, co tam je jako zábrana, takže tam s ním vlastně vůbec nechci:(
Děkuji za přečtení a potěší mě jaký koliv názor co nebo jak bych mohla něco zlepšit.
Doufám, že jsem Vás moc nenudila:)

Zuzana